Totálně v háji

Přišla jsem ráno k autobusu, již tam stála. "Ahoj Ody" koukla se na mě tázavě a pozdravila mě. aly jsme se do řeč. Spustily se mi slzy po tváři, byla jsem tak ráda že jí vidim. Objaly sme se snad desetkrát, držely se za ruce, břečely si na rameni. Obhajovala jsem svou nevinu, já tu seděla jako blbec a čekala ža se vrátí, každým večerem sem naní myslela a pak.. Všechno je divný. "Už to asi nikdy nebude jako dřív..." Řekla. "Já vim, už nic.. a nikdy..." Sklopila jsem oči k zemi.
Jsem tak ráda že je zpátky mezi náma "normálníma", že je v pořádku, ikdyž dohromady se bude dávat ješět nějakou chvíli. Její táta se umoudřil. Zažádal o společnou péči a začne prej i platit alimenty. Jen aby, přála bych jí to. Máma zamyká okna, prášky, nesmí ani věšet prádlo, aby náhodou neskočila. Budou se k ní chovat jako k sebevrahovi, a je to dobře. Ačkoliv mi se slzama v očích řekla ".. já už to nikdy neudělam", nikdy nevíte co se v tom člověku co už to jednou udělal zlomí..
S nim, s nim to mam teď dokonalý. Až se bojim že to berem moc vážně, nebo to aspoň vážně říkáme. Je to teď hodně o erotice, užívam si to. Mam ho ráda. Odcházim, a on mi říká ať mu zejtra napíšu, já mu sděluju že namam kredit.. "... nevadí, tak já ti napíšu..." "... napíšu ti že tě miluju...." Pěkně se to sice poslouchá, ale hůř se tomu věří. Slovo milovat je docela zavazující, potom to vždycky minimálně jednoho bolí. Nechci to slovo říkat. Ale říkam ho. A neměla bych. Ale neměla bych dělat tolik věcí....