Verbíři.

Ne každej příběh končí happyendem, přesně můj tak nezkončí.
Jsem si jistá spoustou věcí. Vim co chci, je to po dlouhý době (přesně řečeno už to budou 4 roky) co sem si něčim takhle jistá. Seděli sme u Péti v kanceláři a mě bylo úžasně. Zase jsem přetáhla o dvě hodiny vycházku, přesto že sem přišla v 7. Když sme tam tak sedeli, já a Vojta v nekonečným obětí, žádná trapná romantika, sranda jak má bejt. A uvědomila sem si že to je to, co chci. Šárka je v 7čce a má toho za sebou víc než dost, Vojta je na učňáku, Míra taky, Péťa chodí na ekonomku ale smaží trávu. Případy se kterýma by se slušný holky nebavily. A mě došlo že nejsem slušná holka, a nic jinýho než flákat se s nima momentálně nechci. A po 4 letech sem schopná to říct. Miluju ho. Tohle sem řekla jednou a ještě s duší malý holky Mu, a pak se 4 roky vyhejbala vztahům, všemu. A teď už to všechno chápu. A ačkoliv mi bude máma vyhrožovat a zakazovat věci, budu ten rebel. Budu zdrhat a podvádět, protože tohle je ta část co mi chybět nebude... Ta část která mě nutila se smát na okolí i v depresi, ta část co mě připravovala o tohle všechno a zavírala mě doma.
Oni sou neskutečně fajn, v pátek sem je viděla poprvý a dneska podruhý a můžu s čistým štítem realisty říct že odtrhnutí od nich by mě položilo na dno. Že jim můžu věřit, ačkoliv sou to drbny, domů se nic nedostane. Oni mi vykouzlí úsměv na tváři ikdyž se mluví třeba o válce, nebo když hrál landa nad afgánistánem (jo, už to na mě dolehlo..). A hlavně on..