Future

Dneska mi došlo že většina mích vrstevnic ví hovno co je život. Jdou do školy a ze školy, doma si sednou k počítači a takhle je to denně. Bez kluka, kámošů, neřestí, však na to mají asi ještě čas...
Včera odpoledne jsem mluvila se Šárky mamkou, snědla 48 brufenůzkončila na psychárně. Bez návštěv a telefonátů, bez osobního majetku s psychiatrem za prdelí. Až tu holku uvidim, naflákam jí na prdel a pak jí hrozitánsky obejmu, tohle mi nesmí dělat. Neví kdy jí pustí, můžou to bý dny, týdny a i měsíce. Bude mi chybět, kdyby k ní mohli návštěvy, neváham, nasednu na autobus a za hodinu už s ní mluvim. Budu na ní mít velkej vliv, myslim si že větší než celej psychologickej zástup, a psychologický myšlení a rozhovory bych zvládla taky. Vim co by pro ňu bylo dobrý, co by zvládla ona i její okolí. Jde jen o kompromis.
Jak jen to napsat. S mamkou se o mím sexuálním životě bavit nechci, tu to napsat nemůžu, těšim se na úterý, za pipinkou mojí.
Připadam si o tolik vyspělejší, zkušenější než moje vrstevnice. Připadam si jako moudrá kniha, jako holka co by mohla učit, jako velká slečna. De o pocit, nejsem, ačkoliv sem toho zažila docela dost...