Zjišťuju že žiju snad se zavřenýma očima či co. Proplouvam kolem denních záležitostí s nezájmem a co se děje se dozvídam jako jedna z posledních, chtěla bych to vidět, vědět co se děje, chtěla bych o svém okolí znát všechno, ale nedoléhá ke mě ani polovina informací. Jsem zakuklená v jakési bublině zkaženého, leč neinformovaného světa, lhostejného k okolí... A pak, když se ke mě dostane něco podstatnýho, tak to semnou zamává a nemohu tomu po delší dobu uvěřit..
To nejlepší co mi po všem zbyde budou jizvy. A jedno z nejhoršího budou vzpomínky, nerada vzpomínam, kort na tyhle věci. A derou se mi slzy do očí, když se podívam pod tu šlupku veselích lidí. Jsou to trosky jenž svoje problémy denně utápí v alkoholu a drogách. A kdo je vidí jako ty věčně vysmáté človíčky jenž tu jsou pro ostatní a jenž vlastní problémy nemají, mýlí se. Jsou a byly v té špíně už od malička a jen s těží se z ní vyhrabou. Netouží po pomocné ruce ačkoliv jim jí nabízíme, dál si hnijou a trpí. A když mi proletěla kolem hlavy informace a spojila pár útržků, všechno hned dávalo smysl. A změnilo mi to úhel pohledu, uvědomila sem si, že jsem se mýlila. Nedávno vedle mě stála veselá hipísačka jenž všem pomáhá, najednou vedle mě stojí holka jenž za tejden propije, prokouří a prohulí spoustu peněz, jenž vám s radostí sdělí "dneska jsem za posledních 14 dní střízlivá"......
Až budu sedět někde v kanceláři a na stole budu mít fotky mích dětí a vzpomenu si na tyhle pohledy, na tyhle zkušenosti, na holky v blázinci, v drogách a chlastu, na gamblery a feťáky jenž oblbujou mladým holkám hlavy a mohla bych pokračovat, možná to změní těm dětem život, nebudu je chtít poučovat, ale většina jizev zmizí, jen ty na duši přetrvají...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat