Štěstí.

Sněží.
Jde po ulici, sluchátka v uších, zahleděná do velikých bílých vloček, které se pomalu rozpouštějí na její horké pokožce. Nepospíchá, nemá kam, venku je tak krásně, ačkoliv jí prošoupanýma dírama teče do bot, je jí teplo. Zastavila se pod lampou, která nádherně osvítila liduprázdnou ulici, sleduje přechod vloček z tmoucí tmy do světla lampy, pád na zem. Cítí se šťastná, tak moc to štěstí hledala ve složitých věcech a teď je tady. Uprostřed noci, bez lidí nazývajícími sami sebe přátelé, bez rodiny, která vás podle všech podrží. Sama se sebou, stojí pod lampou, doufá, že změní svět. Ne celý, pouze ten malý svět, ve kterém žije ona, ten bez vysněných ideálů, se zbytečnými pravidly na život. Věčná bojovnice, za svůj svět bez komerce, přetvářky… Cítí se svobodná, klidně by teď mohla bezhlavě utíkat pryč od všeho a nikomu by nechyběla, ví, že až překročí práh bytu, bude tady, ten pocit, ten co nesnáší… Je to jako mít svázané ruce, zavázanou pusu a na nohou ocelovou kouli. Dusí v sobě tu zoufalost a hledá klíče, aby si mohla odemknout a vejít do osobního vězení, vězení, kterému někteří šťastní jedinci říkají naivně domov.