Domov??

Vztekle jsem zavřela dveře a uvědomila si, že tohle už opravdu není normální.
Hádky s rodiči patří do našeho věku, slyšim to každou hcvíly z každé strany. My, věčně vzorující adolescenti, si budeme stěžovat vždycky , dokud z toho nevyrosteme, ačkoliv všichni byli v našem věku stejní, nejní to dostatečná výmluva pro věčné boje. Doma to mam pořád. Nešoupej nohama, zavírej dveře tišeji. Tož to vedl se u nás 3měsíční spor o to, jak správně zavírat dveře od záchodu. Nakonec jsem zvedla ruce "Tak si ty dveře klidně vysaď, budeme srát přede všema, mě je to jedno" a poraženě i vítězně odešla. Nyní, když už jim došlo že zavírat dveře od záchodu se asi nikdy nenaučim, si našli jinou buzeraci. Šoupání nohou. No nepřipadá vám to směšný?
Potom mě teda napadá otázka: Kde je člověk vlastně doma? Tam, kde spí úplně nejčastěji, kde má minimálně jednoho rodiče a má trvalou adresu? Nebo tam, kde se cčlověk cítí dobře, cítí se doma? Spousta lidí říká "tohle je můj druhý domov" a myslí tim třeba kroužek přátel. Co mám nazývat domovem, když na obouch místech mám zákoného zástupce, s tím rozdílem že s jedním si absolutně nesednu. Je to divný, většina holek má radši svoje matky, není divu, nosily nás 9 měsíců, následně opečovávaly do té doby než jsme se "postavili na vlastní nohy". Jenže tady to bylo trochu jinak. Všechno mě učil otec (aspoň co má pamět sahá), učil mě číst, psát, počítat, jezdit na kole, plavat, dělat kotrmelce, skákat přes kozu, hrát na flétnu... byla bych tu ještě dobrou chvilku než bych všechno vyjmenovala. Každopádně naučil mě hodně věcí, některé se zdají jako banalita, ale nebejt jeho, tak se dneska stydim na ulici zeptat kolik je hodin, jako moje spolužačky bych se bála šikanující cikánky (se kterou sem málem vymetla chodník, od tý doby na nikoho nešáhla), neuměla bych komunikovat s lidma. Mamka, ačkoliv pečující, starostlivá hospodiňka, si zaslouží mojí lásku a respekt stejně jako táta, nemá a nedosáhne pokud se bude stále chovat takhle. Zní to asi hodně odvážně, říkat svím rodičům jak se mají chovat, ale čumět na ten otrávenej oblyčej a jenom čekat na štěkavou buzeraci a zbytečný otázky (na který už jsem dosti stará, nato aby byly součástí denního výslechu) mě nebaví. Tak jako já dostanu seřváno za jim nelíbící se tón hlasu, tak i já už si určuju tóninu se kterou se semnou bude jednat. Nerada odsíram věci za nějakou z kolegyň v práci, za mamrdskýho šéfa co byl donucen zkrouhnout plat, za řidiče, za nikoho. Svůj problém si hrdě odpykám, ale poslouchat tohle bezdůvodně mě nebaví, ba co jenom nebaví, nutí mě to k ohrazení, k následné hádce za pravdu a nakonec mě to donutilo sem, postěžovat si světu, jak moc se doma vlastně necejtim doma...